Obruby v krajinářské architektuře: co mě naučila praxe

Úvodní foto: Ilona Vybíralová

Po cestě na BUGA v Koblenzi (2011) jsme se s kolegyní Andreou rozhodly zastavit u několika krajinářských projektů.

Tehdy mě hodně oslovil německý přístup k materiálům:

reuse – třeba použití starých obrub, práce s kamenem, kov v jednoduché podobě žárového zinkování.
Střízlivost. Funkčnost. Jednoduchost. A hlavně – esteticky upravená místa plná lidí.

Jedna věc, které jsem si tehdy začala víc všímat, byly kovové obruby.
Používám je už dlouho. Jen… prošlo to vývojem.

Dřív jsem je navrhovala i do poloveřejných prostor a soukromých zahrad.
DNES UŽ MNOHEM VÍC ZVAŽUJU KONTEXT.

Na dětských hřištích nebo v zahradách může být kovová hrana riziko –
děti běhají, přeskakují… a pád na ostrou obrubu může přinést závažná zranění.

Dnes se při návrhu dívám na víc věcí:

→ jaká je očekávaná životnost
→ jaká bude zátěž prostoru
→ kdo ho bude používat

Ve veřejném prostoru mají kovové obruby své místo.
U zpevněných ploch o tom nepochybuju.

Ve dvoře jedné školy jsme je použili i u kamenné dlažby – hranu jsme snížily o cca 2 cm kvůli bezpečnosti.

Proměnilo se mi i uvažování o detailu:

Dřív: kotvení do betonu po cca 2 m
Dnes: spíš kotvení roxory do nezámrzné hloubky, ideálně po 1 m

U zelených ploch se snažím vyhnout kombinaci kov + beton –
rozpálený materiál + beton = větší vysychání.

Betonový základ má navíc obvykle trojúhelníkový průřez, takže zasahuje do větší plochy terénu. Pokud na obrubu navazuje například trávník, bývá jeho okraj často „spálený“.

Výšky a tloušťky ladím podle funkce.

Například k oddělení zelených ploch používám obruby vysoké 15cm, tl. 5-6mm. U organických tvarů kotvím hustěji, hlavně v ohybech.

Na uvedeném příkladu tvaru „slz“, kde je obruba vedena dvojitě, byly ještě před instalací ze spodní strany přibližně po 1 m navařeny spojky. Díky nim obruby pevně drží tvar a nerozjíždějí se do stran. V tomto případě je to důležité i proto, že okraj bude pochozí a bez zpevnění by mohlo snadno dojít k deformaci. Spoje zde zároveň nahrazují kotvení pomocí roxorů.

Kromě samotného kotvení je důležité také důkladné zhutnění okolního terénu, případně kotvení po kratších úsecích — zejména v místech navazujících na zelené plochy. Jinak se může linie držící obrubu poměrně snadno rozjet. Na přiložené ukázce, kde na pěší cestu navazuje záhon nikoli trávník a linie je poměrně dlouhá, bych zvážila kotvení do betonu po celé délce této linie.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc: STROMY.

Když navrhuju záhon či zpevněnou plochu v jejich blízkosti,
klidně kus obruby vynechám nebo tvar upravím či plochu posunu.

Záhony jsou krásné.
Ale stromy… ty mají úplně jinou váhu.

Rostou dlouho, ochlazují prostředí, drží vodu v krajině,
jsou domovem života.
A často nás výrazně přesahují.

A na závěr: Plastové, dřevěné, betonové nebo kovové?

• Dřevěné – přirozené, časem zetlí, vhodné jako dočasné řešení

>> např. pro počáteční oddělení keřových výsadeb od trávníků

• Plastové – v soukromých zahradách, kde je menší zátěž, dávají smysl

• Kovové – hlavně veřejný prostor, s důrazem na detail a bezpečnost

>> zarovnat se zpevněným povrchem, terén pro trávník zahloubit o 2cm, kdy obrubu dorovná travní drn, který pak nepřerůstá přes okraj

>> v místech s výskytem dětí a jejich hry lze navařit kulatinu na horní hranu

• Betonové – u komunikací ano, v krajinářských projektech vždy zvažuju, záleží na požadavcích, kontextu

A dětská hřiště?
Tam se čím dál víc kloním k tomu:
žádné obruby.

Hranu raději modelovat terénem,
dopadové plochy lehce zapustit.

Je to detail.
Ale přesně tyhle detaily rozhodují o tom, jak se v prostoru cítíme –
a jak dobře funguje.