Co nás na profesní cestě opravdu formuje?

„Zastavil/a ses někdy a zkusil/a si pojmenovat momenty, které tě na profesní cestě opravdu posunuly? Nemusí to být jen úspěchy, ale i pochybnosti, chyby nebo setkání s lidmi, kteří ti otevřeli nový pohled. Právě o těchto milnících je úvaha, kterou rozvádím na svém vlastním příkladu.“

Učit se vidět souvislosti ..

V rámci studia na univerzitě jsem absolvovala exkurzi do Stuttgartu a Mnichova. Prof. Jiří Damec mě tehdy, díky svému výkladu a pohledu na svět okolo, naučil dívat se.

Začala jsem chápat souvislosti – funkčnost, provozní potřeby i estetické hledisko prostoru a jejich vzájemné vazby. Najednou jsem viděla kombinace materiálů, barev, struktur, technické detaily, ..

Síla spolupráce

Na škole nám v době mého studia v mnoha vyučovaných předmětech chyběla skripta. K inženýrským státnicím jsme dostaly pouze okruhy složené z celých předmětů, nikoli konkrétní otázky. Porota byla navíc složená i z externistů, takže nešlo předvídat, na co se budou ptát.

Tato situace nás studenty naučila semknout se – sdílet zápisky, materiály i rady od lidí z minulých ročníků. Věděli jsme, že jednotlivec je trochu ztracený a že je potřeba držet při sobě.

Zároveň nás to vedlo k tomu vyhledávat informace, spoléhat se sami na sebe a aktivně dělat kroky k tomu, co chceme a potřebujeme.

Dodnes si této zkušenosti cením – naučila mě poradit si v mnoha situacích a také spoléhat na tým, jehož jsem součástí. Každý máme jiné silné stránky. Ne všechno musí člověk nutně zvládnout sám.

Detail, který ovlivní celý návrh

Na jedné z ateliérových kritik jsem dostala příležitost vyslechnout si názor Ing. Václava Babky, jehož práce si velmi vážím. Podíval se na můj návrh založený na organických terasách lemovaných bílým betonem a řekl něco ve smyslu:
„S těmi liniemi by si to chtělo ještě více pohrát.“

Jak málo stačí. Od té doby z ruky pouštím až linie, které jsou graficky „sexy“ a rozehrávají zajímavou tvarovou hru.

Navrhovat prostor znamená myslet na jeho uživatele

Zásadní zkušeností pro mě byla studijní stáž a především předmět vedený Kristin Faurest, Ph.D. V rámci participativního plánování jsme vytvořili týmy ve spolupráci s architekty ze sousední univerzity a se zástupci Romského parlamentu, pro které jsme zpracovávali návrhová řešení, jako podklad pro žádost o městskou dotaci na rekonstrukci.

• Kristin mě naučila přemýšlet o sociálních vazbách místa. O tom, že pokud do tvorby prostoru zapojíme jeho uživatele – alespoň v některé fázi projektu či realizace – začnou jej vnímat jako „svůj“. Budou se o něj starat, chránit jej a aktivně využívat.
• Také mě naučila myslet na všechny skupiny potenciálních uživatelů, vcítit se do jejich potřeb, ptát se na ně a skládat funkce tak, aby vedle sebe nebyly skupiny s protichůdnými požadavky. Například klidné lavičky s fontánou pro seniory hned vedle skateparku.
• Díky Kristin jsem si začala více věřit ve způsobu, jakým uvažuji a navrhuji. Uměla v našich návrzích najít silné stránky a ty vždy pojmenovala jako první.

Hledání efektivnější cesty

Na pracovní stáži u Prof. Rainera Schmidta jsem se naučila rychle vyhledávat produkty, obrázky i informace a přemýšlet nad tím, jak správně položit otázku a z jakého úhlu se na problém ještě podívat. Naučila jsem se ptát na radu – protože kdo jiný, než stážista, může.

A hlavně jsem se naučila „AutoCADově myslet“. Když jsem už potřetí počítala na kalkulačce délky obrub v rozsáhlém území, aby mi seděl výsledek, přišel náš vedoucí krajinářský architekt Hermann Salm a jen poznamenal:
„Na to je příkaz.“

Příkaz mě naučil. Měla jsem spočítáno do minuty a přesně.

Od té doby vím, že když mě napadne funkce, kterou bych potřebovala, velmi pravděpodobně existuje cesta, jak ji v programu najít nebo si ji do něj dostat.

Krása nestačí

Diplomovou práci – návrh parku a nábřeží v městské části Brno-Komín – jsem konzultovala mimo jiné s krajinářskou architektkou Ing. Evou Wagnerovou, která je pro mě naší velmi významnou osobností v oboru. Podívala se na návrh a zeptala se:

„A kudy budou ti lidé chodit? Kde máš propojení cest? A pod tím hřištěm bude tráva? Ta se vyšlape…“

Tyto a další jednoduché logické a základní otázky si kladu dodnes při návrhu každého nového místa. Uvědomuju si, že nestačí, aby bylo něco hezké. Funkčnost, realizovatelnost, udržitelnost, plynulý provoz všech uživatelů a uživatelská přívětivost jsou klíčové. Teprve potom dávám návrhu kabát se zajímavým střihem, aby měl jiskru. A nakonec se ještě zeptám: nezapomněla jsem ještě na něco?

Práce s časem jako součást profese

Ve své první práci „naostro“ jsem se postupně naučila být efektivní a využít projekční čas do poslední minuty. Zjistila jsem, co mi bere pozornost a energii – a změnila jsem to.

Růst v bezpečném a zkušeném týmu

Zjistila jsem, že v různorodém a dostatečně velkém týmu je možné naprojektovat téměř cokoliv.

V ateliéru jsem měla za zády silné a zkušené „matadory“ – profesionály, kteří mě podpořili tam, kde jsem si ještě nebyla jistá, a umožnili mi růst.

Pamatuji si, jak jsem v deset večer unaveně ukázala hlavnímu architektovi projektu rozpracované koncepční řešení druhé fáze Com City. Řekl, že je to řešení „na časopis“. Bylo to silné povzbuzení. Uvědomila jsem si tehdy, že vyrůst může každý, kdo je ochotný pro svůj cíl něco udělat – i když byl na univerzitě třeba „jen“ průměrným studentem.

Velkou roli sehrála i moje krajinářská kolegyně s kritickým okem a smyslem pro detail. Díky ní mají dnes mé návrhy čitelnou linku a smysluplné uspořádání prvků. Naučila mě nebát se říct, že něco nevím – ale že to zjistím. Což je mimochodem velmi úlevné a také profesionální.

Odvaha převzít zodpovědnost

Krátce jsem působila v malém moravském ateliéru, kde jsem pochopila, co obnáší chod malé kanceláře – a že není vždy nutné hledat složitá řešení. Tato zkušenost mi dodala odvahu založit vlastní studio a projektovat nezávisle.

Kritika jako nástroj zlepšení

Ve Studiu Verde mám kolegyni – mimo jiné skvělou analytičku, která vidí souvislosti, možná úskalí i příležitosti a přináší funkční řešení. A to s sebou přirozeně nese i kritiku již vymyšleného.

Během své cesty jsem pochopila, že kritika je potřeba. Posouvá řešení o úroveň výš, pokud přijde včas, v rámci týmu a ideálně ještě „na papíře“. Pomáhá předejít problémům, které by se dříve či později stejně objevily. Nějaké se najdou vždy – jen je lepší, když jich je co nejméně.

Je důležité vydat v daný moment to nejlepší a udělat maximum pro dobré a funkční řešení. To, co je nejlepší dnes, ti za deset let může připadat jinak – ale důležité je, aby to i s odstupem dávalo smysl.

Učíme se pořád. S každým dalším krokem. A to je naprosto v pořádku.

Jaké jsou tvoje milníky?

Zkoušel/a sis je někdy sepsat na papír, aby sis je uchoval/a v paměti?

Můžeš to udělat třeba dnes.

Přeji ti růst – v tom, co děláš, i v tom, kým jsi.